Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dračí dech

Drak chrlí oheň. To se dozvíme z většiny pohádek.
Dechem draka ledového je mráz. Tak platilo u Tolkiena.
Drak černý dovede chrlit kyselinu, drak bílý chlad, a drak zelený zase oblak jedovatých plynů. Tak to stálo v nejstarších pravidlech Dračího doupěte pro začátečníky. A to není zdaleka všechno… najdeme i oblaky zlatého prachu, elektrické blesky...
Kde to vlastně všechno začalo? A hlavně – co je na tom pravdy?

Obrazek

Zatím náš seriál sledoval vytrvale skutečnou možnost výskytu draka v minulosti; od jeho pravěkého evolučního zrodu, přes vzhled a výskyt k nejstarším dračím mýtům lidských kultur. Od zcela jistého k méně jasnému. Zdá se, že tvorem, který chrlí oheň, jsme nadobro vykročili na pole fantazie.
Ale skutečnost je ošidná, záludná, a není dobré dát vždy na první dojem. Je zřejmé, že doslova tak, jak věc vypadá třeba ve filmu Království ohně, tak to asi nebude; ale možná nás v dnešním putování čeká nejedno překvapení...

 

I. První malé varování – drak, metající blesky

Jedním z nejpozdnějších zjevení v dračích zprávách jsou draci bleskometní, které najdeme třeba v pravidlech AdnD, tedy v druhé polovině 20. století. Na první pohled – úplný nesmysl.
Jenomže právě elektrická zvířata reálně existují; zabíjejí svoje oběti elektrickým šokem… a je jich hned několik druhů; sumec, úhoř a rejnok. Nemetají sice blesky, a jejich zbraň funguje pouze ve vodě, ale to je nečiní méně skutečnými. Dost těchto zařízení funguje i ke komunikaci a k orientaci. Dovedou produkovat různá pole různých napětí (obvykle velmi vysokých, prý až 6000 V), nicméně s nevelkým proudem. Pro velkého tvora to obvykle smrtelné není…
Drak s podobným orgánem by zcela reálně existovat mohl, kdyby žil převážně ve vodě. Přesto to lze pokládat za nepravděpodobné, pokud jsme ve druhém pokračování odmítli Montse Saintovu vizi ryze vodního draka, Draco splendens. Žádný ze skutečných elektrických tvorů nedorůstá nijak obrovitých rozměrů… a žádný z nich současně nelétá. Kromě toho nemáme sebemenší mytologický doklad o něčem podobném. Elektrický drak by ale měl být zejména důvodem k zamyšlení nad tím, co je skutečné, co možné a co úplně nesmyslné…

Obrazek

II. Zkamenění

Toto je naopak nápad prastarý. Každý zřejmě ihned vzpomene na Medusu. A také zřejmě milovníkům Harryho Pottera velmi správně vytane bazilišek. Už Sebastian Munster v roce 1541, citovaný v prvním díle seriálu, naznačoval něco podobného: „Jiná zvířata usmrcují dotykem nebo uštknutím, ale bazilišek jen svojí přítomností!“
Prvním dojmem opět může být, že to je úplný nesmysl. Ale dejme slovo drakovědci Darkelfovi: „Sirovodík je plyn, který je podle mého názoru mnohem jedovatější než rtuť nebo dokonce kyanovodík. Při nízkých koncentracích se ve vzduchu projevuje zápachem shnilých vajec (snad odtud vzniká legenda o vysezení baziliška kohoutem z černého vejce). Ve vysokých koncentracích voní a během krátké chvilky čichače usmrtí. Tato úmrtí jsou popisována jako rychlé strnutí, kdy dotyčný padá bez náznaku pohybu (nebo i výkřiku) mrtvý na zem. Údajný bazilišek v okolí tajemných jezírek, kolem kterých se linula vůně zkažených vajec, a od kterých se nikdo nevracel, může být ve skutečnosti právě přirozený sirovodík (sopečná jezírka nebo jezera, která protrhla na dně kapsu s tímto plynem)“.
Jak jsme právě viděli, možnost tajemné otravy s nejbizarnějšími následky, a dodatečné svedení této nehody na dračí magii, je docela slušná. Zbývá zodpovědět otázku, jak je reálný drak, který chrlí otravný plyn, právě jako zelený drak v Dračím doupěti.
Taková možnost, která vypadá na první pohled mnohem méně exoticky, než obě předchozí, je kupodivu nevelká. Na Zemi není znám tvor, který by dovedl něco podobného. Opravdu ničivé jedovaté plyny (například vojenské) jsou obvykle nebezpečné všemu živému, tedy i drakovi samotnému. Navíc je dost složitá možnost takový útok účinně směrovat; koncentrace plynu prudce klesá směrem od zdroje; a aby byl nějaký efekt, muselo by být plynu značné množství. Je to jenom dobře; takový jedovatý drak by dovedl odedávna totéž, co člověk zvládl až ve 20. století… naštěstí pro všechny.

Obrazek

III. Ledový dech

Autor tohoto nápadu je zřejmě J.R.R.Tolkien – předtím o mrazících dracích nikdo neslyšel. Mraziví draci byli vyrobeni očividně jako protiklad draků ohnivých; a technickými podrobnostmi se autor moc nezaobíral. Je jasné, proč; technické obtíže takové „živé ledničky“ jsou doslova netušené. Rozebrat tuto možnost zkoušel slavný Montse Saint.
Podle něho ledový drak vydechuje obrovské množství kapalného plynu na oběť. Jednou možností je dusík, Darkelf doporučuje spíše methan. Draci údajně stlačí pohyby prsního a žeberního svalstva objem plic tak, že dochází ke zkapalňování plynu, který se pak vlastním tlakem vyhrne z jeho úst. Ovšem i Darkelf varuje před značnými obtížemi této konstrukce….

Obrazek

IV. Oheň poprvé – několik dalších drakobijců z Persie

Tím se dostáváme k případu zcela odlišného kalibru. Ohnivý drak totiž není žádný exotický nápad z 20. století, ale mytologicky věc docela dobře doložená. Odkdy ale platí to zdánlivě samozřejmé tvrzení, že draci chrlí oheň?
Když se vrátíme k dosud probraným mýtům, ohnivých draků je povážlivě málo. Zejména ten Tristanův, podle všeho někdy okolo roku 1200, o kterém byla řeč minule. Verze Tristana z drakem je vedlejší mytologickou větví, obzvláště obtížně datovatelná.
Ani v Číně nás s ohnivými draky nečeká velké štěstí. Žije tu mořský létavý drak, který chrlí oheň a byl v jedné bajce přelstěn opicí. O jeho obtížné datovatelnosti a značné míře básnické licence svědčí fakt, že má tento drak pět nohou…
V Indii existuje stejně nejasný a podezřelý Gwer, ohnivý had s křídly a rubínem na čele, který se vyskytoval u jezírek, kde se chladil.
Domnívám se, že pravlastí ohnivých draků je ve skutečnosti Persie. Perští draci budou zřejmě staří alespoň jako zoroastrismus, kterému je přisuzováno nejméně 7. století př.n.l. (ale podle jiných badatelů má mnohem větší stáří). Persie je země, kde ohně zcela přirozeně šlehají díky zemnímu plynu celá tisíciletí. Prastarý je i první perský drak Aži Dáhaka (o kterém ještě bude řeč v jiné souvislosti) .
Plně doložení ohniví draci se objevují okolo roku 1000, kdy byli literárně zpracováni dva významní perští drakobijci. Prvním z nich je Rustam, který porazil dva draky. Nás zajímá ten druhý. Hrdina usíná a nechává svého znamenitého oře Rachše hlídat, nabádá jej však, aby nebojoval s žádnými lvy ani draky; když tu se objeví ohromný ohnivý drak. Rachš varuje hrdinu hrabáním kopyt a ržáním, ale drak pokaždé, když se Rustam vzbudí, zmizí. Nakonec Rustam Rachšovi pohrozí smrtí. Potom se drak znovu objeví a Rachš na něj, nedbaje rozkazů svého pána, zaútočí. Rustam se probudí, uvidí bojujícího Rachše, a zabije draka svým mečem.
Druhý důležitý hrdina je Isfandijár. Jeho drak se podobá černé hoře, která zakrývá Slunce i Měsíc. Jeho oči jsou prý jako dvě zářící kaluže krve, oheň mu šlehá z tlamy, připomínající hlubokou temnou jeskyni. Předtím, než se Isfandijár vypraví na cestu, nechá si zhotovit důmyslnou dřevěnou konstrukci, kterou umístí na povoz s dvěma vzácnými koňmi, a bednu, pobitou ostrými hroty, do které se sám schová. Drak sežere celý povoz, ale bedna se mu zachytí v hrdle. Z drakovy tlamy vyteče celé moře zeleného jedu, Isfandijár se vysouká z truhly, probodne zevnitř drakovi hlavu a rozpoltí mu mozek.
To ale není všechno. Když vynalezli Byzantinci slavný řecký oheň někdy v 7. století, jejich trubkovité lodní zbraně měly tvar draka. Je zvláštní náhoda, že právě v té době měli za sebou Byzantinci velké tažení proti Peršanům… a tehdy se museli dobře seznámit s Perskou mytologií.
Souvislost draků a ohně viděli jasně i Mongolové. Polský kronikář Jan Dlugosz popisuje v bitvě u Lehnice 1241, že "Mongolové prý vyzvedli na tyči do výšky dračí hlavu, která chrlila na polské vojsko oheň, dým a smrad..."

 

V. Oheň podruhé – technické možnosti skutečného ohně

Leckdo si i bez odborníků asi vzpomene na Království ohně, kde dračí oheň vznikal mísením dvou kapalin, jednotlivě nehořlavých. Darkelf ale podobné řešení spíše odmítá: „Představa draka, který sebou táhne kanistry kapaliny, je směšná. A pokud ne kanistry, vzniká otázka, kam by tu kapalinu skládal. Lepší řešení je plyn, třeba acetylen s kyslíkem. Acetylen by mohl vznikat díky tajemným kličkám metabolismu. Kyslík se dá získat ze vzduchu, nejdostupnější suroviny. Zpětný ventil proti pronikání hořlavin do trávicího mechanismu by mohla zajistit hrtanová záklopka.“
Potom leckoho napadne, že souvislost ohně s draky může být symbolická. Křesťanské peklo je plné ohně a síry… není snad oheň důsledkem toho, že drak je vlastně obrazem ďábla? Rovněž tak ti perští draci z ohnivé země mohli být ohniví právě z těchto důvodů… a pak jsou tu obrazy sopek, se kterými prý byli draci také občas spojováni.
A nakonec zbývají… meteory. Letící ohnivý projektil samozřejmě vyžaduje nějaké vysvětlení. Do této kategorie zřejmě patří několik draků ryze českých.
Páter Krolmus někdy okolo r. 1850 zaznamenal pověst o ohnivém draku, který přelétal z kostela Nejsvětější trojice na Chloumku u Mělníka na Říp. Tentýž drak byl zjištěn autory televizních Záhad a mystérií. Konečně další podobné UFO bylo zjištěno v létě . 2003 nad Lipnem a vysláno na TV Nova, takže ho mohl vidět i někdo ze čtenářů.

 

VI. Oheň potřetí – a nebo je to úplně jinak!

V přehledu dračích dechů chybí ještě dva, a to zcela záměrně. Kyselina a jed. Zdá se, že tu máme co činit s něčím úplně odlišným; o jedovatosti některých plazů totiž nepochybuje nikdo soudný. Vytrvalost mytologických zpráv o dračím jedu ještě vysoce předstihuje ten oheň. Vzpomínáte na Beowulfa? Drak chrlí oheň, a zároveň je jedovatý. Podivná kombinace. A právě jed, nikoli oheň, je Beowulfovi osudný. Ostatně, i ten Isfandijárův drak je kdovíproč zároveň ohnivý i jedovatý. Nebo Sigurd a Fáfni? Regin varuje, že na draka není možno jít zpředu. O jedu mluvil i ten Sebastian Munster…
Jak souvisí oheň s jedem nebo kyselinou? Na první pohled je oheň a kapalina protiklad. V dobách, kdy neexistovaly výrazy pro kyseliny a podobné věci, ve 12. století, a tedy v hlubokém středověku, říká například mistr Artephius: „ Tato voda je … protipřirozeným ohněm, vlhkým ohněm a tajným, skrytým a neviditelným ohněm.“
Pamětlivi Darkelfova varování, že kapaliny nemůže být chrleno nijak závratné množství, musíme upozornit, že takové „vody“ stačí docela málo na to, aby byla velmi nebezpečná. Jednou z možností je, že dračí jed (nebo kyselina?) se dostane do rány oběti kousnutím, jako u většiny hadů. Ale ani to není nutné; „plivající“ druh kobry zná asi každý. To by vysvětlovalo ten Beowulfův kovový štít; a také Reginovu radu, proč nejít na draka zepředu. A kdyby tomu tak bylo, mohli bychom předpokládat, že představa Montse Sainta, že existuje zvláštní „ohnivý“ dračí druh Draco flameus, odlišný od běžného zemního Draco rex cristatus, má překvapivě reálný základ.
Konečně, zbývá ještě jedna možnost pro úplně zatvrzelé skeptiky, kterým se nezdá ani plivající Draco flameus. Účinek slin většiny plazů totiž sám o sobě bývá pro savce hodně nepříjemný. „Čtrnáct procent populace je na plazy silně alergických. Sliny obsahují serotonin, který působí obrovskou bolest.“ Tyto údaje říká jedna z postav v Jurském parku; ale jeho autor, Michael Crichton, je náhodou lékař. V tomto smyslu je vlastně „ohnivá“ většina plazů…

Obrazek

 

Drak na břehu jezera nebo moře

Začneme tím nejklasičtějším drakem, který má zaútočit na princeznu u nějakého jezera (u nás je zřejmě nejslavnější případ Slavěna z prince Bajaji), nebo u moře (příkladem může být Andromeda).
Jádro tohoto mýtu - kterému bude věnováno zvláštní pokračování - je velmi stručné, přesto se v něm z jakýchsi důvodů trvá na té vodní ploše. Vzpomínáte? Princeznu Slavěnu je třeba odvést k jezeru, aby tam na draka čekala; při tom se zdá být na první pohled nejjednodušší, aby pro ni drak prostě přiletěl do města.
Myšlenka draka u vody může mít zcela rozumné jádro. Draka je třeba hledat právě zde, protože na tomto místě žije. Pro velkého létavého dravce je otevřená plocha vodní hladiny docela vhodná; kromě ryb tu může ulovit i celou řadu zvířat, která se přicházejí k vodě napít. I v případě moře je břeh obvykle tím nejživějším místem ze všeho. Pokud si vzpomeneme na Pteranodona ingens, velkého amerického ptakoještěra, většina rekonstrukcí si představuje jeho životní prostředí právě takto; skalní útesy na břehu moře. O něm se předpokládá, že dokázal létat až sto kilometrů od břehu moře, což dokládají některé nálezy.
Skalnatý břeh s množstvím přirozených úkrytů - případně s nepřístupnými částmi pro všechny nelétavce - má pro podobné tvory značné výhody. Předpokládáme, že na zemi je drak méně pohyblivý; a v noci, když odpočívá, je proti některým útokům téměř bezmocný. Tím spíše to platí o hnízdech a mláďatech. Kromě toho tu je již naznačený problém s létáním - jistě je jednodušší vzlétnout z vyvýšeného místa (jako rogalo), než se dostat do výše z úplné roviny. Takže pokud je řeč o břehu, asi by to neměla být široká písečná pláž, jako třeba u Baltu.
Krátký pohled na mapu Evropy nám prozradí, že je to kontinent pro draky jako stvořený. Málokde je tak mimořádná délka pobřeží, a málokde jsou útesy tak běžným zjevem. Plná útesů je celá Skandinávie (zejména Norsko), Britské ostrovy; přehlídkou útesů jsou obě pobřeží Francie i Španělska, nouze o útesy není ani na evropské straně celého Středomoří. Pokud jde o ta jezera, právě jako v té pohádce vypadá většina ledovcových vodních ploch v Alpách, včetně těch největších (Bodamské nebo Ženevské); za nadějné je možné prohlásit i velké, hluboce zaříznuté řeky s travnatou údolní nivou (Rýn, část Labe, nebo i značná část Dunaje).
Pokud se zahledíme na jiné typicky "dračí" země, třebas Čínu nebo Japonsko, lze konstatovat doslova to samé - o vodní plochy s útesovými břehy tu rozhodně není nouze. Na pobřeží žijící draci mohou být také vysvětlením všech mýtů o "vodním draku", pro kterého razí drakovědec Montse Saint název Draco splendens. Nemáme důvod předpokládat, že létavý tvor jako drak žije pod vodou. Příroda takový obojživelný kompromis ještě nevytvořila. Naopak existuje celá řada létavců, kteří dovedou výborně plavat a umí se i potápět (spousta vodních ptáků). Takové vlastnosti jsou zřejmě přisuzovány i pteranodonovi, a lze předpokládat, že je měl i ten nejobyčejnější suchozemský drak. Na Zemi neexistuje plaz, který by nedovedl plavat - a většina jich to zvládá docela dobře. "Vodní drak" je tedy zřejmě drak zcela obyčejný.

Drak v horách

Horských draků také není zrovna málo. V pohádkách jsou draci, kteří mají zámek "na vysoké hoře"; pak jsou draci, kteří žijí "ve skalní sluji". Nápad, který jsme v úvodu citovali z pravidel Dračího Doupěte, rozhodně není nový, a pod "chladnými oblastmi" si představíme rozhodně spíše Alpy nebo Krkonoše, než Arktidu.
V horách je opět velmi vhodný terén pro úkryt, pro dračí hnízdo, a také pro létání. Na druhé straně tu jsou ale dva velké problémy. Prvním je potrava. Zatímco lze prohlásit pobřeží za kraj velmi úrodný a z hlediska biologického pozoruhodně živý, o horách platí, že čím vyšší, tím pustší; v alpínském stupni (asi od 1500 metrů) už najdeme jen opravdu drobná zvířata, a to v nijak velkém počtu. Je pramalá naděje, že by se tu několikametrový dravec uživil. Druhou obtíž představuje tělesná teplota. Plazi vůbec moc nesnášejí chladno; a pokud jsme draka prohlásili za teplokrevného, obtíž se tím řeší jen zčásti, protože v dlouhodobě chladném místě by vydržel jen za cenu značně zvýšené spotřeby potravy.
Takže bude zřejmě třeba draka snést z těch nejvyšších vrcholků na běžnější evropskou úroveň (1000 metrů a níže), rozhodně vyloučit "chladné oblasti", a spíše se soustředit na tu kombinaci, která byla k vidění v minulém případě - vyvýšený úkryt a volná, otevřená plocha. Tedy výrazné, ostré vrcholy vedle otevřených travnatých lučin; právě to, co nabízí třeba zmíněné údolí Rýna, německý Harz, nebo také naše České Středohoří v kombinaci s labskou nížinou. Ani takových míst není v Evropě málo; v tomto světle se jeví být alpská údolí naopak jako velice zajímavý terén.
Taková kombinace řeší řadu obtíží. Vyvýšené místo - právě jako v prvním případě - ukrývá draka v době, kdy je neaktivní, a usnadňuje mu létání; travnatá úrodná nížina je plná nejrůznějších zvířat, a to až po ty největší (v našem případě zřejmě zubry, kteří se zdají být už za hranicí dračích možností; rozhodně by uloveného zubra nešlo odnést pryč. Jinak lze předpokládat, že s jinými zvířaty - třeba ovcí, srnou nebo kozou - by drak naložil právě takto; odnesl by si je na bezpečné místo.)
Omezením je vzdálenost. Pokud se odvoláme na těch sto kilometrů u pteranodona, můžeme například vyloučit Ural a ruskou nížinu (draci by se mohli vyskytovat jen v okolí pohoří), nebo Krkonoše a severní Polsko. Ideálním útvarem je, když se obojí vyskytuje v jediném, stakilometrovém prostoru (tedy asi 10.000 kilometrů čtverečních, čili zhruba plocha většího kraje.)

Drak v lese

Jak vidno v úvodu, drak zelený žije v lese. Jenomže v pohádkách a v mytologii nacházíme jen nepatrně lesních draků; a to zřejmě není náhoda. Les je pro velkého létavce docela veliký problém. Není náhoda, že velcí dravci, jako třeba orli, dávají přednost velkým otevřeným plochám, kde pozorují případnou kořist na ohromné ploše. V lese by ani orel neviděl nic; jeho typický překvapivý útok shora je tím zcela vyloučen; a při pokusu proletět stromy by zřejmě došel značné úhony. Tím horší by to bylo pro ještě většího a poměrně subtilně konstruovaného draka; roztržení - nebo dokonce zlomení - křídla by pro něj znamenalo katastrofu. Jedinou reálnou možností, kterou les dává, je život na vrcholech stromů; to ovšem drasticky omezuje velikost takového tvora.
Tento problém je o to vážnější, když si uvědomíme, že les zaujímal v minulosti zdrcující většinu plochy celé Evropy. U nás je to nejméně 90% ještě v době starých Slovanů; nejpodstatnější výjimkou je zmíněné Polabí. Pokud jsme řekli, že vhodné jsou hory spíše nižší, podobné těm našim, právě zde je zalesněný povrch typický. Hory s bezlesými vrcholy naštěstí pro drakovědce existují - zejména jsou to případy skal a skalnatého povrchu (právě u Středohoří nebo Harzu), je jich ale rozhodně méně, než těch lesnatých.

Drak v bažině

Představa draka v černé bažině je bezesporu malebná. Co se týče tohoto terénu, zde se ovšem názory drakovědců různí.
Především je jasné, že rozsáhlejší bažina není zrovna plná vhodných zvířat k lovu. O horském vrchovišti to platí rozhodně; jeho obyvatelé jsou velmi podobní obyvatelům běžného lesa, a spíš jich bude méně. Jistou nadějí představuje bažina, která je spojená s vodní plochou, která může přilákat lesní zvěř.
Dalším problémem bažiny je velice častá kombinace s lesem. V takovém terénu nemusí být moc vhodných míst k přistání, a při boji na některém typu břehu tu jsou všechny obtíže, popsané u lesa.
Takže pokud by existovala "dračí" bažina, musela by být dosti rozsáhlá, plná jezírek, osamělých stromů (nebo ještě lépe pahýlů stromů) a kombinovaná s travnatými plochami. Bažiny tohoto druhu jsou k vidění například v Bělorusku, Litvě nebo v části Polska.

Drak a poušť

O dracích na poušti platí podobné závěry, jako o dracích lesních. Mytologie a pohádky o nich moc nehovoří, ale fantasy literatura je vynalezla záhy. Zdá se, že je to dost podobné romantické představě lvů na Sahaře. Není pochyb, že na poušti by drak nalezl spoustu místa pro létání, i krásná vyvýšená skalnatá místa, a také dost tepla. Ale to je asi tak všechno; čím by se dravec této velikosti živil, zůstává zcela nevysvětleno. Není proto zřejmě náhoda, že v Arabských zemích je dračích historek podstatně méně; a pokud bychom draky hledali i zde, je třeba se spíše zaměřit na pobřeží a vyvýšeniny u něj, než na poušť. Severní Africké pobřeží z tohoto hlediska rozhodně není beznadějné…

Drak a člověk

Závěry o vhodném prostředí pro draky platí celkem bez obtíží pro dobu, kdy lidé nebyli na scéně vůbec (od konce křídy po desítky milionů let), nebo neměli prakticky žádný ekologický význam (do počátku zemědělství). Můžeme, ostatně, porovnávat problém draků s osudy jiných velkých dravců - lvů, vlků nebo medvědů - i zde bylo pro ně střetnutí s lidmi velmi nepříznivé, a v některých případech osudné. Podobnost je ovšem zajímavá i v tom, že hluboko do středověku tito dravci v případě Čech stačili s lidmi držet krok, a přežívali v místech, kde se lidé vyskytovali méně. Dokonce není vyloučeno, že člověk, který uměle zvýšil stavy některých zvířat (skotu, prasat, ovcí) těmto dravcům v první fázi spíše pomohl. Ani dosti intenzivní lov ve středověku nedokázal učinit z vlka a medvěda neznámé zvíře. Opravdu nebezpečná lidská činnost byla zdánlivě méně nápadná - bylo to stálé zvětšování obdělaných ploch. Teprve změna biotopu se ukázala být vlkům a medvědům osudná; z nížin úplně zmizeli, zůstala ostrůvkovitá rozšíření v horách, a ta zmizela úplně v době moderní (19. století) .
Tyto závěry je ovšem vidět v případě draků ještě méně příznivě; na první pohled je totiž zřejmé, že popsané dračí biotopy (pobřeží a kombinace vrcholků s nížinou) je neobyčejně lákavá kombinace i pro člověka, a že právě v těchto místech se usazovali lidé ze všeho nejdříve. Ke střetům draků a lidí by proto muselo docházet dost často; drak, který by se nechal zaskočit někde v rovině u kořisti mohl být ohrožen i lidmi s poměrně jednoduchými zbraněmi. Na druhé straně, člověk, který se nechal dračím útokem překvapit, musel být zabit velmi rychle a snadno; pokud se obě strany mohly ukrýt do míst, kam druhá strana příliš nemohla (pro draka vrcholek skály, pro lidi vesnice plná úzkých průchodů) , mohl tento stav věčné války bez konce trvat velice dlouho. Drak těžko mohl vyvraždit všechny lidi; na druhou stranu, drak vysoko ve vzduchu nebo ve svém úkrytu byl zcela bezpečný.
Ovšem civilizace na úrovni starověké měla již značně větší možnosti; antická technika střelby byla schopná ohrozit draka i ve vzduchu, tehdejší organizace mohla draky systematicky pronásledovat i v jejich přirozeném prostředí. To by vysvětlovalo, proč se dračí zprávy dochovaly spíše ze severní poloviny Evropy, než ze Středomoří, i když se zdají být obě prostředí pro draky stejně vhodná…

Autor: Argonantus

Jak draci vypadají?

Každý přece ví, jak vypadá drak od chvíle, kdy slyšel první pohádku o nich.
Jenže... Představíme-li si, že jsme v kůži středověkého mnicha, a právě jsme se setkali s cizím kupcem, který nám popisuje DRAVÉHO LÉTAVÉHO JEŠTĚRA. Zpráva je přinejlepším z druhé ruky, popisuje řadu neznámých a exotických věcí... takže nakonec asi nezbude, než užít odkazy na věci, které jsou všem známé... aby i neznalí středoevropští čtenáři pochopili....
Výsledkem takového popisu může být s velikou pravděpodobností něco jako létající krokodýl. A tady už je z podstaty věci cosi v nepořádku.

Obrazek

Drak jakožto létající plaz

Létající plaz je tvor, který reálně existoval; idea dává jasný biologický i technický smysl. Není to mýtus, ale skutečnost.
Létání rozhodně není věcí snadnou. Pro evoluční biologii představuje docela slušnou záhadu. Pokud se všeobecně předpokládá vývoj v postupných krocích, potom je nejasné, proč vlastně vznikly některé předběžné vývojové změny, nezbytné pro pozdější létání (odlehčení těla, zesílení ramenních úponů atd.) Tvorovi, který nelétá, nepřinášejí totiž prakticky žádné výhody - jejich smysl se ukáže, až když se zvíře vznese do vzduchu... ten přechodný stav, kdy zvíře ještě nelétá, ale blíží se k tomu, vysvětlují dvě různé teorie.
První z nich je arborikolní, kdy let vznikl plachtěním z větví stromů (jako u veverek). U druhé teorie, kurzoriální, let vznikl prudkým během po rovině a mávání křídly (jako u létavých ryb a pštrosů).
Pro nás je důležité si uvědomit, že létající tvor ve všech případech - ať už je to pták, plaz, ryba nebo cokoli jiného - má některé vlastnosti jasně dané. Jisto především je, že u letecké techniky - přírodní i lidské - se velice šetří hmotností; každé kilo navíc je problém; proto jsou všichni létavci bez rozdílu spíš vyhublí, kostnatí a protáhlí...
Pokud vezmeme extrémní případy těch největších pterosaurů, je sice jasné, že pteranodona nikdo nezvážil, ale odhady jeho váhy - vzhledem k jeho odlehčené kostře - se pohybují jenom okolo 100kg, nejvýše snad několik set kilogramů, tedy vzhledem k osmi metrům rozpětí překvapivě málo. Quetzalcoatlus, který má rozměry přímo neuvěřitelné, měl váhu paradoxně možná ještě menší...
Pokud si představíme největšího draka podle tradičních pramenů (asi 30 metrů délky), zřejmě by nepřesáhl jednu tunu hmotnosti. Přísně vzato, tradiční vyobrazení draků s lidmi a koňmi (většinou různých drakobijců) nijak nenasvědčují ani těmto rozměrům; můžeme-li brát jako měřítko tato dost nespolehlivá vyobrazení (jiná ale nemáme), vychází nám délka draka řádově v metrech (do deseti). Osobně se domnívám, že nejpravděpodobnější jsou draci několikametroví a ve váze asi metrák. Pokud to někoho zklamalo a zdá se mu to málo, stačí si na chvíli představit, co se stane, když na vás zvíře těchto rozměrů zaútočí shora...
Prvním závěrem tedy je, že drak musí mít především křídla. Časté tvrzení, že tomu tak nemusí být zejména na Východě (kde krokodýlům podobní draci létají po obloze díky duchovní síle) není úplně jednoznačné. V Příbězích Dračích císařů jsem nalezl veledůležitého draka jménem Jin lung, který má pár křídel, oči, pazoury a ocas, JAKO OSTATNI DRACI; a kromě toho dělá déšt. Je narozdíl od mnoha jiných čínských draků hrdinou dokonce více mýtů. Není tedy vyloučeno, že i v Číně draci původně křídla měli.


Záměna s hadem a krokodýlem

Mnoho draků vypadá jako had (nebo krokodýl) s křídly. Proč tomu tak je, pokusili jsme se vysvětlit v úvodu - je to dáno pravděpodobným způsobem jeho popisu (zájemcům doporučuji nahlédnout do starých spisů na to, co provedli středověcí mniši velrybami nebo se žraloky...)
Jenomže drak létá a tedy musí vypadat úplně jinak od samého počátku. Ať se nám líbí teorie vzniku letu arborikolní, či kurozoriální, krokodýl (a tím spíše had) nemá dobrý tvar na to, aby se rychle rozběhl a máváním křídel vznesl; a vůbec se nehodí ani ke spouštění ze stromů a plachtění. Je pravda, že právě takto funguje Dráček létavý (Draco volans), asijská ještěrka s prodlouženými žebry, která jí dovolují plachtit; je ale technicky těžko představitelné, aby něco podobného prováděl tvor o velikosti krokodýla.
Vhodný tvar těla pro všechny letce - ať pterosaury, ptáky či netopýry - znamená, že se tvor neplazí po břiše, ale stojí na zadních. Většina letců se po zemi nepohybuje nijak skvěle; dojdou (či doskáčou) většinou jen pár metrů; na všechny větší vzdálenosti prostě doletí. Zkrátka, pravděpodobnější rekonstrukce draka je podobná nikoli okřídlenému krokodýlovi, ale spíše obřímu netopýrovi nebo ptákům (dost zdařilá je ukázka ve filmu Království ohně).
Na několikrát odkazované diskusi v internetové Pevnosti se kupodivu rozhořela docela velká debata nad počtem dračích nohou. Většina diskutujících přijala koncepci, naznačenou zde; drak má tedy jen dvě zadní nohy (s drápy, připomínajícími ptačí), a křídla. Nutno uznat, že takový závěr možná překvapí; zajisté je v rozporu se zdrcující většinou vyobrazení novější doby (za všechny drak ve filmu Dračí srdce).
Domnívám se, že "šestikončetinový" drak je právě pokračování prvního omylu - dvojnohý krokodýl vypadá totiž podivně, a malíři mu proto přidali dvě další nohy. Nicméně, pokud chceme uvažovat o dracích jako reálné možnosti, nelze přehlédnout, že evoluce od okamžiku, kdy první obratlovec opustil vodu, tedy hodně před 200 miliony let, nikdy nevytvořila šestinohé zvíře....
Pokud někoho zneklidňuje, jak by drak "bez rukou" mohl provádět všechny rozličné manipulace s předměty (držet drahé kameny a podobně), potom je třeba si uvědomit, že prakticky všichni známí pterosauři (a také archeopteryx, a v současnosti ještě žijící pták hoacin) měli na křídlech zakrnělé drápy, které umožňují zachytávat se větví....

Obrazek

Záměna s dinosaurem

Nelze přehlédnout, že rostoucí móda fantasy v letech osmdesátých a zejména devadesátých se kryje i se současně sílící módou dinosaurů. Úplné dinosauří šílenství rozpoutal na počátku 90. let Jurský park. Podobnost draků s dinosaury jistě napadla řadu lidí již dříve; nyní ovšem očarování dinosaury (a zejména těmi dravými, například tyranosaurem), dosáhlo nové kvality. Není sebemenších pochyb, že tvůrci Dračího srdce znali Jurský park do detailů; ostatně, jejich animační výtvor bývá s Jurským parkem velmi často srovnáván.
Tak se na scénu znovu vrátili čtyřnozí draci; hlava se - narozdíl od "krokodýlích" verzí - zvedá vzhůru, a tvar těla nakonec připomíná nejvíc ze všeho "tyranosaura s křídly."
Tato verze - hájená zejména Darkelfem, Montse Saintem, Ciruelem a jinými ctihodnými drakology, a ze které vychází devět desetin vyobrazení draků ve fantasy hrách a knihách, je sice pravděpodobnější, než krokodýli (tyranosaurus zřejmě byl schopen rychlého pohybu), ale stále ještě není dokonalá.
Především je to již naznačený problém s hmotností. Tyranosaurus je určitý typ těžkotonážního dravce; a při tom nelze slučovat styl boje a života takových tvorů s lehkou leteckou technikou. V přírodě ani v lidské technice takový kompromis (jistě kýžený) neexistuje. Jedno vylučuje druhé; tank špatně létá a vrtulník moc nevydrží... a s tím se nedá nic dělat. Síla letecké techniky je právě v létání; u živých zvířat spočívá v překvapivém a drtivém útoku, vedeném shora (jako třeba u orla). Pokud je tento první útok neúspěšný, dravec boj obvykle končí; k delším potyčkám na zemi není moc dobře stavěn...
Kromě toho tu trvá problém se čtyřma nohama. Ostatně, už tyranosaurus přední končetiny málem nepotřebuje...


Rohy, hřebeny a kormidlo

Nelze říci, že by ty všemožné rohy a hřebeny u draků vyvolali jenom dinosauři. Pohádkové knížky se hemží trnovatými draky už dávno předtím. Také nelze přehlédnout, že v plazí říši nejsou podobné věci výjimkou (takový leguán, například).
Věc má ovšem opět stejné omezení - drak, který by skutečně žít mohl, a umí létat, nejspíš nebude mít těžkou a ohromnou hlavu, připomínající tyranosaura či dokonce triceratopse. Spíše se nabízejí starší představy hlav protáhlých, psích nebo ještě spíše koňských (zde je do očí bijící podobnost s dávným dimorphodonem). Tím lze vyřešit ostatečně silný a velký chrup u dravce (na který by zase nebylo místo u malých hlav hadovitých). Hřeben na zádech se nezdá být u létavého tvora žádnou velkou výhodou... musel by být drobný, nebo třeba pouze z měkkých tkání.
Někteří drakovědci také navrhují zajímavou možnost, že podobné znaky mohou souviset s dračím sexuálním dimorfismem - odlišují tedy samce od samic a mají význam pro sociální chování. I takové věci se u jiných plazů vyskytují - omezením je pouze létavý charakter draka.
Hodně zajímavý je rozšířený konec ocasu, který se v heraldice (zejména britské) kreslí u dvojnohých draků, zvaných zde "wyvern"; přesně to samé mají totiž na konci dlouhého ocasu ramphorynchové, a slouží to zřejmě jako směrové kormidlo.


Teplokrevní, či nikoli?

Tato otázka, módí v době dinosauřího šílenství, se logicky přenesla i na draky. Do té doby vědu jaksi nenapadlo, že by drak mohl být něco jiného, než studenokrevný plaz. Tomu také odpovídají i popisy - drak "nehybně číhá" a pozoruje hrdiny, a potom "prudce vyrazí". Stejně tak představa tvora, který roste neustále, po celou dobu života, odpovídá studenokrevnosti (narozdíl třeba od savců, kteří většinu energie spotřebují na regulaci teploty, a tím je jednak strikněji omezen jejich růst, který se zastaví v dospělosti, jednak jejich věk).
Jenomže studenokrevnost má i svoje nevýhody. Tvorové tohoto druhu jsou sice "úsporní", ale dovedou vyvinout prudkou energii jen na velmi omezenou dobu. Bleskový útok na pár metrů, tak typický pro hady nebo krokodýly, lze snadno ubránit včasným útěkem; krokodýl rozhodně nikoho uštvat nemůže. Plazi jsou také úplně bezmocní v chladném prostředí; u nás se v zimě úplně ukrývají (a vylézají příznačně na "svatého Jiří"), dál na severu vůbec nežijí.
A co je úplně nemožné pro studenokrevného tvora, to je létání. Energetický výdej je zde ohromný po celou dobu letu. Většina paleontologů předpokládá u všech létavých dinosaurů alespoň částečnou teplokrevnost (odborně zvanou homoiothermie). A drakolog Motse Saint lakonicky tvrdí, že drak je homiothermní plaz.
Jenomže pokud přijmeme tuto verzi - která je skutečně pravděpodobnější, pak to má opět určité důsledky, které se leckomu možná líbit nebudou. Teplokrevný tvor spotřebuje několikanásobek energie - a tedy potravy, jako studenokrevný tvor téže velikosti. Jinak řečeno, teplokrevnost je další omezení dračí velikosti. Jelikož experiment tohoto druhu v přírodě již proběhl, nemáme důvod předpokládat, že by draci přesahovali největší známé pterosaury.
Druhý problém je ve věku draka. Při největším optimismu by neměl přesahovat věk jiných známých tvorů.... což znamená konec s tisíciletými draky.

Obrazek

Vícehlaví draci

Pokud je řeč o dracích, v první chvíli člověku přijdou na mysl pohádky z jeho vlastního dětství. V našich krajích asi něco jako Bajaja; ale také to mohou být pohádky mnohem novější, třeba Křemílek a Vochomůrka; Devatero pohádek; nebo i Z pekla štěstí. Ve všech zmíněných se tak nějak automaticky předpokládá, že drak má hlav více; zvláštní oblibu pak mají draci trojhlaví a devítihlaví.
Kde se ty vícehlavé potvory vlastně vzaly?

Začněme doma

První dojem z českých dračích zpráv tedy je, že drak vícehlavý drtivě převažuje. Prakticky všichni místní draci doposud zmínění mají hlavy alespoň tři; někdy pak sedm a často devět. V úvodu není zmíněn ten Drak dvanáctihlavý od Erbena, kde je o počtu jeho hlav řečeno vše už v názvu. U toho Bajaji pak měli v původní verzi Boženy Němcové draci hlav devět, osmnáct a dvacet sedm, což obě filmová zpracování, to starší loutková Trnkovo, i to pozdější s herci, rozumně zredukovaly.
Dobrá. Jenomže všechno je úplně jinak, jakmile opustíme pohádky, a vydáme se trochu hlouběji do minulosti, do opravdu středověkých dračích zpráv. Počty hlav najednou tají jako sněhulák na slunci. Brněnský drak má hlavu jednu; město Trutnov má také ve znaku draka jednohlavého; drak svatého Jiří je jednohlavý; zkrátka, najít draka s více hlavami je prakticky nemožné - se zvláštní výjimkou apokalyptického draka svatého Jana.
Tentýž dojem máme, když překročíme Šumavu a zajdeme do sousedního Německa; tady najdeme spoustu draků, v čele s Fáfnirem, kteří jsou zcela a výlučně jednohlaví. Dál na západ to není jiné. Jednohlavý drak dominuje natolik suverénně, že Montse Santovi nestáli draci vícehlaví za jedinou řádku v jeho knize...
Je tedy vícehlavý drak naše místní pohádková specialita, výrobek blouznivých českých obrozenců?

Ruské byliny a záhadní alchymisté

Ruské byliny jsou zvláštní místní druh bájného vyprávění. Zde se draci vyskytují; a mají velmi podobné počty hlav, na jaké jsme narazili v českých pohádkách. Za zmínku stojí i skutečnost, že navzdory poněkud podivnému tvaru těla tito draci většinou i létají...
Byliny jsou zřejmě staré a lidové, nicméně mají nepříjemnou vlastnost, že byly zachyceny v písemné podobě velice pozdě. Rozhodně není jisté, že můžeme bez dalšího ztotožnit byliny s mýty starých Slovanů z dob putování národů, jak by se nabízelo; mezi touto dobou a prvním popsaným mnohohlavým drakem leží mezera nejméně tisíce let. Přesto je tato stopa určitým způsobem nadějná; směrem na východ jakoby vícehlavých draků přibývalo....
Že Evropa nebyla ve středověku tak úplně prostá vícehlavých draků, dokazuje i několik alchymických rukopisů z doby renesanční. Jedním z nich je Splendor Solis od Salomona Trismosina, jeden z nejslavnějších, a možná nejnádhernější alchymický spis vůbec, z roku 1582. Zde jsou taková vyobrazení dvě - na jednom je trojhlavý bílý pták, připomínající labuť či husu (podobnost těch ptačích hlav s bylinami a našimi pohádkami je do očí bijící), na tom druhém pak trojhlavý drak, s hlavou červenou, černou a bílou; při tom oba tihle tvorové mají zjevně křídla.

Zastavíme se také ve starém Řecku...

Už jsme tu byli mnohokrát. Těžko to někoho překvapí - vždyť je to pravlast všech prapodivných bestií, které vyráběli místní filosofové a básníci jako na běžícím pásu.
Jako první vzpomene možná leckdo na Héraklova Hydra. Pochybuji, že o ní někdo ze čtenářů ještě neslyšel. Připomeneme krátce, že se jednalo o druhou práci Héraklovu; měl zahubit nebezpečného mnohohlavého hada, kterému hlavy neustále dorůstaly. Místo jedné useknuté ihned vyrostla nová. Héraklovi pomohl jeho společník, který useknuté hlavy vypaloval, takže dorůstat nemohly. Nakonec vyzrál Hérakles i na poslední hlavu, která byla nesmrtelná; zavalil ji ohromným balvanem. Na první pohled je zřejmé, že s mnohohlavým drakem souvisí Hydra poměrně volně. O létání nemůže být řeči ani v nejmenším; co se týče počtu nohou, mluví se nejčastěji o „hadu“, takže zřejmě neměla nohy vůbec žádné. Hlav byla zřejmě spousta – devět se maluje jen někdy z nedostatku lepšího nápadu. Čeho se bohužel lze dopátrat těžko, je stáří příběhu. Je dost možné, že Hérakles byl původně egyptský bůh; ale je téměř jisté, že v původní podobě k němu Hydra nepatřila. Takže stěží může překročit věkem rok 1000 př.n.l.
Možná úplným rekordmanem v počtu hlav je ale další Héraklův drak Latón, zmíněný v souvislosti s drakem nebes; pokud je ovšem pravda, že měl skutečně sto hlav. Jiné verze příběhu totiž o tom mlčí, a připisují Latónovi hlavu jen jednu, jak je ostatně patrno ze souhvězdí, ve kterém je jeho podoba spatřována. V každém případě se o jeho vzhledu a původu příběhu dozvíme ještě mnohem méně, než o Hydře.
Za řeckého draka lze konečně prohlásit i toho draka Janova z Apokalypsy. Stačí připomenout, že měl mít hlav jen sedm, ale, deset rohů a deset korun na nich, což působilo malířům nemalé obtíže.

Obrazek

Záhada saně

Mnoho znalců Dračího doupěte už netrpělivě poposedává; počkat; vícehlaví draci nejsou draci, nýbrž saně. To je úplně jiná nestvůra.
Jenomže zdánlivě jasný rozdíl mezi drakem a saní je až z doby úplně nové. Například v heraldice (Pevnost č.2/2003) znamená saň něco naprosto jiného, než vícehlavý drak; je tím míněn obvykle drak čtyřnohý s křídly jakožto dalším párem končetin (který se v novodobé fantasy rozšířil tak, že zastínil původní podobu draka). Mimochodem, vícehlavou saň či draka v heraldickém znamení není snadné najít.... osobně jsem takový znak v životě neviděl (velmi vzdáleně se tomu blíží dvě supí hlavy pánů z Jenštejna)
Ostatně, i původ výrazu „saň“ představuje sám o sobě malou záhadu. Podle Zdeňka Žemličky existuje překvapivé vysvětlení saně, pocházející ze staré Persie. Zde má významné místo pták Saéna. Je známější pod novoperským jménem Símurgh, které pochází z nejslavnějších mýtů, Firdausího Šáhnáme z roku 1010 našeho letopočtu, odkud pochází i nám známí drakobijci Isfandijár a Rustam. Saéna sedí na stromu všech semen, a máváním křídel ta semena rozptyluje. Vyobrazení tohoto výtečného ptáka jsou početná; našel jsem například jedno sásánovské z 5.-6.století na jedné váze. Laik by mohl Saénu směle prohlásit za draka. V každém případě má jen jednu hlavu. Ovšem tvar těla skutečně může upomínat na sáně… a Slované, kteří kontakt s Persií ztratili jako poslední z Evropanů, mohli jméno ptáka přenést jak na draky obecně, tak na ten zimní dopravní prostředek…
Pro úplnost dlužno poznamenat, že existuje řada dalších výrazů pro draka, a to speciálně ve Východní Evropě. Ale ani jeden z nich - šarkan, smok nebo zmaj - nemá s vícehlavostí nic společného...

Zůstaňme v Persii...

Už jsme tu měli úspěch vícekrát – nejen se saní, ale i s ohnivým dechem. Ostatně, Řekové, Slované, Rusové – to jsou všechno stopy, ukazující podobným směrem, jako jiskry vyletující z jediného místa.
Persie je domovem Zoroastrismu, založeném na trvalém zápasu dvou principů, dobra a zla, kteří se zde nazývají Ahura Mazda a Angra Mainju. Vliv tohoto učení na světovou kulturu je obrovský; podobné vidění světa výrazným způsobem pozměnilo původní podobu křesťanství - takže se církevním otcům, třebas Tomáši Akvinskému, moc nedařilo přesvědčit současníky, že Bůh je daleko mocnější, než ďábel. Ostatně, co by si bez podobného pohledu na věc počala soudobá fantasy...
Nás ovšem zajímá, že pán zla Angra Mainju měl k ruce mocné daevy (démony), z nich ten vůbec nejhorší se jmenoval Aži Dáhaka. Ten je zlo nejzlejší; je popisován jako tříhlavý, šestioký, a tříhubý netvor s tělem plným ještěrek a škorpionů, zhouba světa, stvořený proto, aby kazil viditelný svět.
Je třeba připomenout, že zoroastrismus pochází nejméně ze 7. století př.n.l., ale také bývá udáváno i 12. století př.n.l. To by znamenalo, že Aži Dáhaka měl tři hlavy dávno Hydrou, i před drakem, kterého měl údajně ve znaku král Agamemnon u Tróje (jak si všiml slavný Jorge Louis Borges), a tím spíše před jakýmikoli myslitelnými draky starých Slovanů.
Nedosti na tom. Aži Dáhaka se také objevuje v podobě Zóhaka, do kterého se vtělil. Takto vypadá jako muž s dvěma černými hady na ramenou, které musí denně krmit lidskými mozky. Když jsou hadi useknuti, narostou noví. Zde se nabízí podezřelá podobnost s tou Hydrou....
Další příhody Aži Dáhaky poněkud připomínají osudy draka svatého Jana. Jedním z těch, kteří s ním bojovali nerozhodně, byl Átar, bůh ohně; jiný hrdina Thraétaon, jej však porazil a bude ho věznit až do konce světa, kdy Aži Dáhaka uprchne.

Dále na východ

Než uzavřeme problém tak, že vícehlaví draci jsou vynález buď Perský, nebo souvisí s oblibou starých Indů pro vícehlavé potvory, musíme se ještě stavit v Japonsku a v Číně.
Zajímavá japonská pohádka nám totiž představuje drakobijce - samuraje, který vícehlavého draka nalákal na sudy s nějakou návnadou.
Při tom drak musel prostrčit hlavy dovnitř okny. Schovaný samuraj mu pak hlavy usekal. Nemáme zde žádné datum příběhu )snad středověkého), ale pokud vzpomeneme na složitý lov na draka, který předvedl perský hrdina Isfandijár v minulém pokračování, pak je u opět zřejmá příbuznost.
Rozhodně by neměli být zapomenuti draci z druhého pokračování seriálu - vodní drak s devíti hlavami, kterého ulovil znamenitý čínský střelec I, a stalo se tak v době zcela srovnatelné se Zóhakem, a velmi podezřelý horský drak Lu-chu, který má lidskou tvář, tygří tělo a devět ocasů. Zase ta devítka... a navíc věk úctyhodný, možná také před rokem 1000 př.n.l.
Rozhodnout mezi prvenstvím Číny a Persie tedy není snadné. Nepochybné ale je, že jsou tito vícehlaví draci daleko starší, než cokoli evropského....


No, a je na tom něco?

Pokud se snažíme dopátrat, do jaké míry je mýtus draka možný, pak lze vícehlavé draky snadno zařadit do říše bajek. Ať si to vymysleli Peršani, Číňani nebo Rusové, nic to nemění na tom, že to je zvíře nemožné, bájné, monstrózní, které žít nemohlo....
Nebo?

Tu a tam se narodí nějaké zvíře s více končetinami, a dokonce i s více hlavami. Jsou to vlastně různé varianty siamských dvojčat. Taková obluda, pochopitelně, v přírodě nepřežije dlouho. Ale u hadů, kteří jsou drakům od počátku náramně blízko, existuje jedna biologická zvláštnost. Dvojhlaví hadi životaschopní jsou; z ne zcela jasných důvodů přežívají déle. Rozhodně nejde o nový druh; spíše o mutaci, která se dále nešíří; ale v každém případě lze tvrdit, že takový tvor existuje a někdo ho mohl vidět.
Takže pokud připustíme draky jako možnost, jako vyhubený biologický druh (nebo dokonce několik druhů), pak je docela možné že někdo vícehlavého draka (nejspíše právě dvojhlavého) opravdu viděl....Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář